Fotbal se v průběhu let bez diskuzí propracoval v nejpopulárnější hru na světě. Stejně jako v minulosti se v něm neustále objevují nové trendy, které posouvají sport vpřed. Jsou ty současné ovšem ku prospěchu atraktivity a nemohou spíše přispět k úbytku fanoušků?
Dříve jsem si myslel, že kdo jednou přičichne k fotbalu, už se ho nezbaví a automaticky jej sleduje až do konce života. Poslední roky mě však vyvádějí z omylu a znám několik lidí ve svém okolí, kteří fotbal zcela přestali sledovat, byť dříve trávili sledováním zápasů i desítky hodin týdně. Ano, nejjednodušší je říct, že už není tolik času. Ale nemůže být důvod i ve hře samotné? Nemá už fotbal coby sport svůj „zlatý věk“ za sebou?
Zkusil jsem se zamyslet nad tím, jestli není současný vrcholový fotbal horší než v minulosti. Nakonec mě napadlo pět faktorů, kvůli kterým se domnívám, že ztrácí na své atraktivitě a může při jejich přetrvávání přicházet o fanoušky.
Kreativita / intenzita
Hned první dva faktory jsem se rozhodl spojit, protože spolu velice úzce souvisejí. Asi všichni fanoušci už si všimli, že v posledních letech prakticky došlo k zániku hry s kreativním středním záložníkem. Hráči s desítkou na zádech, kteří v minulosti dirigovali hru svého týmu, zmizeli. Góly v dnešních zápasech padají především po týmových souhrách či standardních situacích (nebudu více zabrušovat, aby mě analytici fotbalových dat nerozcupovali). Čím dál méně sám sebe ovšem přistihnu v situacích, kdy si při sledování televize jen řeknu ono „wow“, kterým bych zareagoval na překvapivou přihrávku do šance, skvostný lob za obranu či obejití tří protihráčů. Přesně tohle dělaly „desítky“ – Zidane, Hagi, Bergkamp. I ta střelba z dálky je dnes málem zakázaná, jelikož data říkají, že víc gólů padá z pokutového území.
Týmy se mnohdy nemají čím překvapit, protože jsou nachystané na všechny situace. Tudíž nepřekvapní ani mě jako diváka. Zde přichází do hry i faktor intenzity, která se neustále zvyšuje. Vrcholový fotbal v současné době hraje dvaadvacet vyrýsovaných atletů, kteří se navzájem presují do roztrhání těla. Každý z nich musí umět bránit i útočit. Díky vysoké intenzitě hry sice ze zápasů srší energie, ovšem právě na úkor kreativity. Hráči mají minimum času na řešení situací. Však to všichni známe z pláckových fotbálků. V rekreačním tempu si nějakou tu kličku a parádičku člověk dovolí spíš, než když se intenzita skokově zvýší sázkou o sud piva pro vítězný tým.
Mezi kreativitou a intenzitou ve fotbale vnímám vztah nepřímé úměry. Těžko říci, kam až lze intenzitu hry posouvat, už dnes mně připadá, že hráči narážejí na fyzické limity a jejich extrémní nasazení se navzájem neguje. I na mistrovství světa v Kataru skončilo několik zápasů, byť s vysokou intenzitou hry, patem bez výraznějších šancí. Nedivil bych se, kdyby do budoucna stoupal právě počet bezgólových remíz či výher maximálně 1:0. Vždyť i v Premier League se v případě duelů elitních týmů v posledních letech velmi často stává, že hra se zvrhne v přetlačovanou s minimem vzrušujících momentů. Divák pak bývá zklamán.
Data
Vnášení matematiky a statistiky do fotbalu obecně není špatně, sám jsem jejich příznivcem. Bude ovšem potřeba najít rozumnou mez použití dat pro běžného fanouška. Stačí se podívat třeba na metriku Expected goals (očekávané góly). Přestože její používaní se rozšiřuje již několik let, narazil jsem na velice málo textů či jakýchkoliv jiných materiálů, které ji vysvětlují. Pro člověka, který není úplně zběhlý v číslech, navíc může být její pochopení poměrně komplikované. V povaze člověka už je zakořeněné, že pokud něčemu nerozumí, ztrácí zájem. Právě v pokročilém vyhodnocování dat nastává problém, jelikož obyčejný divák musí mít čas a motivaci k jejich pochopení a bohužel ani není jisté, že se mu to podaří. Fotbal získal popularitu právě díky své jednoduchosti. Udělat z něj hru plnou indexů a grafů, jejichž tajemství zůstává běžným lidem zapovězeno, není cesta.
Peníze
Současný vrcholový fotbal se potýká s nezvyklou mírou chamtivosti, kterou se snaží maskovat různými kroky. Nejméně povedeným zakrývacím manévrem byla doposud touha po vzniku Superligy, která by sdružovala elitní evropské kluby. Snad všichni prokoukli, že se jedná pouze o snahu vytřískat díky tomuto projektu co nejvíce peněz z řad sponzorů, televizních společností a fanoušků. I když opravdu fanoušků? Fanoušci pro tyto kluby už představují spíše zákazníky, kteří jsou důležitým zdrojem příjmů. Umím si představit, že mnoho fanoušků z nízkopříjmových rodin zápas svého oblíbeného klubu nikdy neuvidí naživo, protože si to prostě nemohou dovolit.
A pokud na někoho platí přísloví, že peníze kazí charakter, asi neexistuje lepší příklad, než FIFA. Prohnilé a korupcí prolezlé seskupení pije krev většině fotbalových příznivců, důvody ani netřeba jmenovat. Peníze z fotbalu asi těžko zmizí, ale i kvůli jejich negativnímu vlivu dává řada fanoušků přednost amatérským úrovním.
Odosobnění
Poslední bod navazuje na faktor peněz. S dnešními megahvězdami světového fotbalu se fanoušci nemohou ztotožnit. Špičkoví fotbalisté vydělávají z pohledu běžných lidí naprosto nesmyslné částky, které neutratí několik generací jejich potomků. Žijí v soukromých čtvrtích, létají soukromými letadly, chodí do soukromých restaurací. Kromě základních potřeb nedělají snad nic, co miliony lidí, kteří je zbožňují. Není náhoda, že nejoblíbenějšími hráči v klubech bývají zpravidla vlastní odchovanci. Fanoušci je totiž stále považují za „jednoho z nich“. Počty odchovanců v elitních klubech ovšem v posledních dekádách rapidně klesly. Odosobnění naštěstí zasahuje jen nejvyšší fotbalová patra. Existuje dost dobrá šance, že s hráči na nižších úrovních si po zápase můžete popovídat, nebo s nimi třeba i zajít na pivo. A vězte, že to je určitě lepší zážitek, než se doma dívat na plakát Messiho.
