Před pár dny přišel anglický deník Times se zprávou, že UEFA plánuje od sezony 2024/25 rozšířit Ligu mistrů o čtyři nové hrací dny. Leckoho zvýšení počtu zápasů v papírově nejlepší soutěži v Evropě určitě nadchne, u mě zavládlo (další) mírné znepokojení.
Rozšíření zápasového kalendáře Ligy mistrů může mít více podob. UEFA zvažuje buď šestičlenné základní skupiny, případně zavedení další skupinové fáze (která už tu jednou byla). Napěchovaná termínová listina zejména u anglických klubů už nemá kam uhnout, pro čtveřici účastníků Ligy mistrů by to nekompromisně znamenalo odřeknutí účasti z domácího ligového poháru.
Když pominu fakt, že za plánovaným rozšířením počtu zápasů v Lize mistrů už nevidím žádný sportovní podtext, ale pouze snahu vytřískat co nejvíc peněz z reklamy, televizních práv apod., přidělává to starosti nejen klubům, ale i mně jako obyčejnému konzumentovi fotbalu.
Stejně jako není nafukovací sezona (která už se hraje de facto bez letní pauzy), není nafukovací ani můj disponibilní čas pro sledování fotbalového dění. Spojení „přesycenost fotbalem“ už jsem párkrát slyšel, ovšem velkou váhu jsem mu nikdy nepřikládal.
Jenže…
V době zhruba před patnácti či dvaceti lety byly pro mě televizní fotbalové zápasy téměř svátkem. Nedokážu si zpětně vybavit televizní program, ale tuším, že jsem se každý týden těšil na jeden jediný přenos z české ligy a absolutní vrchol blaha byly úterní a středeční duely Ligy mistrů. A když hrála Slavia ve čtvrtek Pohár UEFA, to byl panečku parádní týden! Zápasy jsem hltal, téměř jsem nespustil oči z obrazovky.
Tím ale můj fotbalový program de facto končil. Neměl jsem internet a nečetl si, co se po zápasech psalo. Neměl jsem sociální sítě, kde se nepřetržitě a zpravidla nejrychleji objevují nějaké zajímavosti z fotbalu. Koupil jsem si jednou týdně časopis Gól, který jsem vzhledem k absenci výše uvedeného mohl přečíst třikrát a Premier League znal prakticky jen z něj.
A dnes? Stihnout všechny televizní přenosy, které bych chtěl, je sci-fi. Článků na internetu jsou tisíce a člověk musí obezřetně vybírat médium. A sociální sítě, neustálé kontrolování výsledků, to už se pro některé stává drogou.
V dnešní době už z fotbalu nestíhám vše, co bych chtěl (a co mně před těmi dvaceti lety k dispozici nebylo). Mám i nevýhodu v tom, že nemám oblíbený klub a zajímá mě téměř vše. Prioritou je anglická liga, kde jsem rád v průměru za dva zápasy za víkend. Jeden vybraný zápas kola z české ligy taky potěší. Ligu mistrů si nenechávám ujít s českým zástupcem, ostatní zápasy jsou vždy příjemný bonus. Sestřihy z těchto soutěží se snažím sjíždět pravidelně. Přímý přenos u mě navíc často vypadá tak, že si jej zapnu a ještě dělám něco jiného (kde jsou ty doby, kdy jsem nespustil oči z obrazovky).
Projedu BBC Football, přečtu nějaké české zprávy, přečtu Football Club, přečtu fotbalové knihy (pravda, těch je asi víc než u někoho jiného). Ale tím už se dostávám k limitu disponibilního času pro fotbal.
Měl jsem vždy třeba rád druhou anglickou ligu, ale poslední roky už nestíhám ani sledovat výsledky. Baví mě zajít si na nižší fotbal u nás na jižní Moravě, na podzim jsem zvládl možná dva. Rád bych si zaplatil i předplatné anglického FourFourTwo, ale to už bych asi musel začít pít kafe a míň spávat.
Mám i spoustu dalších zájmů, rád si zajdu do přírody, rád si zajdu za kulturou, hraju futsal. Pracuju, mám běžné povinnosti, věnuju se přítelkyni, rodině, přátelům. Tam fotbal nemůže, ani ho tam nechci.
Možná je to fotbalové rouhání, ale: dejte mi míň fotbalu, ať se uleví mému svědomí, že něco nestíhám!
